Metodické pokyny

Metodické pokyny ke Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2015/1535/EU ze dne 9. září 2015 o postupu při poskytování informací v oblasti technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti

Obsah

I. ÚVOD
II. ZÁKLADNÍ POJMY A DEFINICE
1. Výrobky
2. Služby
3. Technický předpis
III. POSTUP PŘI NOTIFIKACÍCH Z ČESKÉ REPUBLIKY
1. Oznámení návrhu - notifikace
2. Doba pozastavení prací
3. Výjimky z doby pozastavení prací
4. Informace o přijetí předpisu
5. Sankce při neoznámení technického předpisu
6. Předpisy, na které se Směrnice 2015/1535/EU nevztahuje
IV. POSTUP PŘI NOTIFIKACÍCH Z ČLENSKÝCH STÁTŮ

I. ÚVOD

Záměrem Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2015/1535/EU ze dne 9. září 2015 o postupu při poskytování informací v oblasti technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti (zveřejněna v Úředním věstníku EU dne 17. září 2015 a vstoupila v platnost dne 7. října 2015 2015/1535/EU), (dále jen „Směrnice 2015/1535/EU“), je pomoci zamezit vytváření nových technických překážek obchodu v rámci Evropské unie (dále jen „EU“). Požaduje, aby členské státy notifikovaly Evropské komisi (dále jen „Komise“) návrhy technických předpisů, a poté dodržely období pozastavení prací minimálně tři měsíce před přijetím předpisu, aby umožnily ostatním členským státům a Komisi vznést připomínky týkající se potenciálních překážek obchodu. K tomuto účelu je proto nutné, aby v každém členském státě fungovalo jedno kontaktní místo pro komunikaci s Komisí. V České republice je podle zákona č. 22/1997 Sb. tímto kontaktním místem Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví (dále jen „ÚNMZ“).

II. ZÁKLADNÍ POJMY A DEFINICE

1. Výrobky

Definice výrobku

čl. 1 odst. 1 písm. a):

„výrobkem“ [se pro účely této směrnice rozumí] každý průmyslově vyrobený výrobek a každý zemědělský výrobek, včetně produktů rybolovu

Směrnice 2015/1535/EU se vztahuje na všechny průmyslově vyráběné výrobky a zemědělské výrobky. Při určování oblasti působnosti Směrnice 2015/1535/EU je nutné vzít v úvahu například i fakt, že Soudní dvůr EU při rozhodování o opatřeních podle článků 34 - 36 SFEU (dříve články 28-30 Smlouvy o založení Evropského společenství) zahrnul mezi zboží „veškeré výrobky, které mohou být oceněny peněžními prostředky a jako takové být předmětem obchodních transakcí.“

S definicí výrobku souvisí další dvě definice – technické specifikace a další požadavky:

Technická specifikace

čl. 1 odst. 1 písm. c):

„technickou specifikací“ [se pro účely této směrnice rozumí] specifikace obsažená v dokumentu, která stanoví požadované charakteristiky výrobku, jako jsou úrovně jakosti, ukazatele vlastností, bezpečnost nebo rozměry, včetně požadavků na výrobek, jako jsou obchodní název, terminologie, symboly, zkoušení a zkušební metody, balení, označování výrobků nebo jejich opatřování štítkem s jmenovitými údaji a postupy posuzování shody;

Výraz „technická specifikace“ zahrnuje rovněž výrobní metody a postupy používané v souvislosti se zemědělskými produkty podle čl. 38 odst. 1 druhého pododstavce Smlouvy o fungování Evropské unie, s výrobky určenými pro lidskou spotřebu a pro spotřebu zvířat a s léčivými přípravky ve smyslu článku 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES, jakož i výrobní metody a postupy týkající se jiných výrobků, mají-li vliv na jejich charakteristiky.

Technická specifikace stanoví požadované charakteristiky výrobku. Výčet, který je v článku 1 odst. 1 písm. c) uveden, je demonstrativní; patří sem například i složení výrobku, jeho tvar, váha, balení, propagace, životnost, energetická spotřeba atd.

Specifikace může plnit více účelů: například ochrana spotřebitele, životního prostředí, veřejného zdraví nebo bezpečnosti, zlepšení jakosti, spravedlnost obchodních transakcí.

V oblasti zemědělství, výrobků pro lidskou spotřebu a spotřebu zvířat a léčiv, výrobní metody a postupy obecně ovlivňují výrobek samotný (například závazek použít určité zařízení z hygienických důvodů). Vliv na výrobek je právě důvod pro oznámení příslušných výrobních metod a postupů, se zvláštní výjimkou předpisů týkajících se organizace práce, která neovlivňuje výrobky.

Zkoušení a zkušební metody, stanovené jako příklady technické specifikace, se týkají technických a vědeckých metod, jež jsou použity pro zhodnocení charakteristik daného výrobku. Rovněž jsou zmíněny postupy posuzování shody, které se používají k zajištění toho, že výrobek splňuje zvláštní požadavky. Zodpovídá za ně specializovaný orgán, ať již veřejný či soukromý, nebo výrobce. Zahrnutí těchto parametrů do oblasti působnosti Směrnice 2015/1535/EU je maximálně důležité, protože zkoušení a postupy posuzování shody mohou za určitých podmínek mít negativní důsledky pro obchod. Mnohočetnost a nerovnoměrnost národních systémů certifikace shody mohou způsobit technické překážky obchodu stejným způsobem jako specifikace výrobků.

Jiné požadavky

čl. 1 odst. 1 písm. d):

„jinými požadavky“ [se pro účely této směrnice rozumí] požadavek jiný než technická specifikace kladený na výrobek zejména z důvodu ochrany spotřebitelů nebo životního prostředí, který má vliv na jeho spotřební cyklus po jeho uvedení na trh, jako jsou podmínky použití, recyklace, opětovného používání nebo zneškodňování, pokud tyto podmínky mohou významně ovlivnit složení nebo charakter výrobku nebo jeho uvádění na trh

Jiné požadavky zahrnují požadavky, které jsou kladeny na výrobek během jeho používání, to znamená po jeho uvedení na trh nebo do provozu. Aby mohly být požadavky považovány za „jiné požadavky“, musí mít vliv na složení nebo charakter výrobku nebo na jeho uvedení na trh či do provozu. Například předpis, který stanoví systém opakovaného použití obalů nebo oddělený sběr určitých výrobků (např. vybitých baterií) bude pravděpodobně obsahovat ustanovení z kategorie jiných požadavků.

2. Služby

Definice služby

čl. 1 odst. 1 písm. b):

„službou“ [se pro účely této směrnice rozumí] jakákoliv služba informační společnosti, to je každá služba poskytovaná zpravidla za úplatu, na dálku, elektronicky a na individuální žádost příjemce služeb.

Pro účely této definice se rozumí:

– „službou poskytovanou na dálku” služba poskytovaná bez současné přítomnosti stran,

– „službou poskytovanou elektronicky“ služba odeslaná z výchozího místa a přijatá v místě jejího určení pomocí elektronického zařízení pro zpracování a uchovávání dat (včetně digitální komprese) a jako celek odeslaná, přenesená nebo přijatá drátově, rádiově, opticky nebo jinými elektromagnetickými prostředky;

– „službou na individuální žádost příjemce služeb“ služba poskytovaná přenosem dat na individuální žádost.

Příklady služeb, které nejsou zahrnuty do této definice, jsou uvedeny v příloze I.

Tato směrnice se nevztahuje na:

- služby rozhlasového vysílání,

- služby televizního vysílání uvedené v čl. 1 odst. 1 písm. e) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/13/EU.

Aby byla služba službou informační společnosti, musí být poskytována na dálku, elektronicky a na individuální žádost příjemce. Tyto tři podmínky musí být splněny současně, pokud chybí jen jediná z nich, pak takovou činnost nelze považovat za službu informační společnosti. Podmínka, aby služba byla „poskytovaná zpravidla za úplatu“, vychází z výkladu obecného pojmu „služba“ podle článku 50 Smlouvy o založení Evropského společenství.

a) je služba poskytovaná „na dálku“?

Tento výraz se vztahuje na situace, kdy je služba poskytována prostřednictvím techniky pro dálkovou komunikaci, kterou charakterizuje skutečnost, že strany (tj. poskytovatel služby a její příjemce) nejsou současně fyzicky přítomny.

Příklady služeb poskytovaných na dálku:

- všeobecné služby on-line: elektronické noviny a časopisy; elektronické knihovny; databáze, informace o aktuálních událostech, zprávy o počasí, dopravní informace, místní noviny, informace o životním prostředí; prohlížení informací (vyhledávače), počítačová grafika atd.;

- vzdělávací služby on-line pro studenty soukromých vzdělávacích center poskytované domů: interaktivní kursy, virtuální univerzity a školy, průvodcovské služby pro studenty a rodiny atd.;

- dohlížitelské činnosti poskytované na dálku: dálkové zdravotní prohlídky nebo on-line dohled nad soukromými obydlími nebo obchodními prostory z dozorčích center.

- spotřebitelské služby on-line: informace o výrobcích a službách a jejich posudky, pátrání po slevách atd.

b) je služba poskytovaná „elektronicky“?

Tento výraz zahrnuje služby, jejichž jednotlivé složky jsou přenášeny, dopravovány a přijímány prostřednictvím elektronické sítě. Služba musí být dopravena z místa odeslání do místa určení elektronicky (zpracování a ukládání) a prostřednictvím telekomunikačních kanálů.

Příklady služeb poskytovaných elektronicky:

- zábava on-line nabízená na Internetu: videohry na vyžádání; hudba na vyžádání; video na vyžádání; sportovní akce na vyžádání; loterie, sázky a hazard; virtuální výpravy na archeologická místa, památníky a do muzeí atd.;

- služby pro přístup na Internet a World Wide Web: elektronická pošta, diskusní fóra, přenos dat, besedy;

- legalizační služby on-line: ověřování, registrace, datovací a verifikační služby (potvrzení příjmu, kontrola současného provedení dodávky a platby atd.), elektronická razítka atd.;

- telekomunikační služby on-line: videotelefony, videokonference, telefonní a faxové služby vyžadující zpracování a ukládání dat atd.

c) je služba poskytovaná „na individuální žádost příjemce“?

Tyto služby jsou poskytovány jako odpověď na individuální požadavek jejich příjemce. Tento interaktivní aspekt charakterizuje služby informační společnosti a odlišuje je od ostatních služeb, jež jsou distribuovány bez ohledu na žádost příjemce. Směrnice 2015/1535/EU se však nevztahuje na služby rozhlasového vysílání a služby televizního vysílání na něž se vztahuje článek 1 odst. 1 písm. e) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/13/EU.

Příklady služeb poskytovaných na individuální žádost příjemce:

- turistické služby on-line: rezervace letenek, vlakových jízdenek a hotelů; rezervace vstupenek do muzeí a divadel; turistické informace, pronájem automobilů atd.;

- služby on-line nabízení firmám: informace, management a asistence týkající se zásob, inventáře, expedice, smluv, účetnictví atd.;

- agenturní služby on-line: reklama realit, marketing, PR a zprostředkovatelny práce, sňatkové kanceláře, aukce a dražby atd.;

- profesionální služby on-line: právníci, poradci, daňoví poradci, účetní, překladatelé, počítačoví experti a softwaroví specialisté, technici, návrháři, módní návrháři, psychologové, lékaři (počítačové lékařství) atd. skládající se ze služeb jako přístup k databázím, management dat, poradenství, diagnostika, příprava plánů, projektů a návrhů, individualizované vyhledávání a výběr informací, adresy a pracovní nabídky atd.;

- finanční služby on-line: pojišťovací a bankovní služby (zvláště pak telebankovnictví a elektronické platby), investiční a burzovní služby.

S definicí služby souvisí definice předpisu pro služby, uvedená v článku 1 odst. 1 písm. e):

Předpis pro služby

čl. 1 odst. 1 písm. e):

„předpisem pro služby“ [se pro účely této směrnice rozumí] požadavek obecné povahy týkající se přístupu ke službám a jejich poskytování ve smyslu písmene b), zejména ustanovení týkající se poskytovatele služeb, služeb samotných a příjemce služeb, s výjimkou předpisu, které se nezaměřují specificky na služby definované v uvedeném písmenu.

Tato směrnice se nevztahuje na předpisy týkající se záležitostí upravených právními předpisy Unie v oblasti telekomunikačních služeb, na které se vztahuje směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/21/ES.

Tato směrnice se nevztahuje na předpisy týkající se záležitostí upravených právními předpisy Unie v oblasti finančních služeb, které jsou uvedeny ne zcela vyčerpávajícím způsobem v příloze II této směrnice.

S výjimkou čl. 5 odst. 3 se tato směrnice nevztahuje na předpisy vydané regulovanými trhy ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/39/ES nebo pro tyto trhy anebo vydané jinými trhy nebo subjekty provádějícími na těchto trzích clearingové nebo zúčtovací operace nebo pro tyto trhy a subjekty.

Pro účely této definice:

- se předpis považuje za zaměřený specificky na služby informační společnosti tehdy, je-li s ohledem na jeho odůvodnění a jeho znění podstatnou část zvláštním záměrem a cílem všech nebo některých jeho jednotlivých ustanovení regulovat tyto služby přímo a cíleně,

- předpis se nepovažuje za zaměřený specificky na služby informační společnosti, působí-li na tyto služby pouze nepřímo nebo vedlejším způsobem.

Pravidlem pro služby je požadavek, který se týká přístupu ke službám a jejich provozování, zejména poskytovatele služeb, příjemce služeb nebo služeb jako takových.

Příklady, které pravděpodobně budou předpisem pro služby informační společnosti:

- Opatření týkající se podmínek pro zakládání činnosti:

Návrh zákona obsahující ustanovení, kterými se řídí vydávání elektronických peněz: podmínky týkající se profesionálních kvalifikací a dobrého jména, finanční záruky, povinnost obdržet licenci a ustanovení pro její vydání atd.

- Opatření týkající se podmínek pro provozování činnosti on-line:
Návrh vyhlášky týkající se postupů pro on-line právní praxi: zákaz vykonávat praxi jako společnost; neslučitelnost profese s ostatními činnostmi; závazné tarify poplatků; všeobecný zákaz komerční propagace nebo určitých forem reklamní činnosti, atd.

- Opatření týkající se poskytovatele on-line služeb:
Návrh předpisu týkající se činností on-line daňového poradce: požadované profesní zkušenosti, zvláštní registrační postupy, požadavky jako dobré jméno a finanční záruky, atd.

- Opatření týkající se dodávky služeb on-line:
Návrh zákona týkající se postupů spojených s on-line architektonickými službami: závazná ustanovení pro smluvní vztahy, tarify poplatků, zákaz propagačních nabídek, atd.

- Opatření týkající se příjemce on-line služeb:
Návrh předpisu o účasti v určitých hazardních hrách na Internetu: možnost a vybavení pro účast stanovené ve světle určitých kriterií (věk); zákaz účasti na neautorizovaných projektech, atd.

Aby se na konkrétní předpis pro služby vztahovala Směrnice 2015/1535/EU, musí být „specificky zaměřený na služby informační společnosti“. Proto čl. 1 odst. 1 písm. e) obsahuje určité definice, které usnadňují pochopení pojmu tím, že uvádí, co znamená a co neznamená „speciálně zaměřené“:

Z toho zároveň vyplývá, že je třeba oznamovat nejen návrhy předpisů, které jsou jako celek zaměřeny na služby informační společnosti (např. zákon o elektronickém podpisu), ale rovněž návrhy obecnějších předpisů, jejichž část (i jen jeden paragraf nebo odstavec) je specificky zaměřená na tyto služby.

Na druhé straně není nutné oznamovat návrhy předpisů, jež souvisí pouze nepřímo, implicitně nebo nahodile se službami informační společnosti, tj. které se týkají ekonomických činností obecně bez toho, aby byly brány v úvahu typické technické postupy pro poskytování služeb informační společnosti (např. opatření, které zakazuje distribuci určitých materiálů jakýmkoliv přenosem včetně internetu nebo elektronické pošty, mezi různými možnými prostředky jejich šíření).

3. Technický předpis

čl. 1 odst. 1 písm f):

„technickým předpisem“ technické specifikace a jiné požadavky nebo předpisy pro služby včetně příslušných správních předpisů, jejichž dodržování je při uvedení na trh, při poskytování služby, při usazování poskytovatele služeb nebo při používání v členském státě nebo na jeho větší části závazné de iure nebo de facto, jakož i právní a správní předpisy členských států zakazující výrobu, dovoz, prodej nebo používání určitého výrobku nebo zakazující poskytování nebo využívání určité služby nebo usazování poskytovatele služeb, s výjimkou předpisů stanovených v článku 7.

Technické předpisy de facto zahrnují

- právní nebo správní předpisy členského státu, které odkazují buď na technické specifikace, jiné požadavky nebo předpisy pro služby, nebo na profesní pravidla nebo pravidla správné praxe, které samy obsahují odkaz na technické specifikace, jiné požadavky nebo předpisy pro služby, přičemž soulad s nimi zakládá předpoklad shody s požadavky uloženými uvedenými právními nebo správními předpisy, ii) dobrovolné dohody, v nichž je smluvní stranou orgán veřejné moci a které ve veřejném zájmu stanoví shodu s technickými specifikacemi, jinými požadavky nebo předpisy pro služby, s výjimkou specifikací pro nabídková řízení při zadávání veřejných zakázek, iii) technické specifikace, jiné požadavky nebo předpisy pro služby, které souvisejí s daňovými nebo finančními opatřeními ovlivňujícími spotřebu výrobků nebo služeb tím, že vyzývají ke shodě s těmito technickými specifikacemi, jinými požadavky nebo předpisy pro služby; to však neplatí pro technické specifikace, jiné požadavky nebo předpisy pro služby, které se týkají národních systémů sociálního zabezpečení.

Jedná se o technické předpisy přijaté orgány určenými členskými státy a uvedenými na seznamu vypracovaném a případně aktualizovaném Komisí ve výboru uvedeném v článku 2.

Stejný postup se použije při změně tohoto seznamu.

Aby mohly být považovány za technický předpis, technická specifikace, jiný požadavek nebo předpisy pro služby musí splnit následující podmínky:

- musí být ‚závazné‘. Tato vlastnost, která je vlastní dokumentům připraveným orgány veřejné moci, představuje největší rozdíl mezi technickým předpisem a technickou normou, kterou připravují soukromé orgány, a která je v podstatě dobrovolná;

- musí ovlivnit uvedení na trh, uvedení do provozu nebo použití průmyslových nebo zemědělských výrobků, anebo poskytování služby, a musí být aplikovatelné na celém území státu nebo na jeho větší části.

Závazná povaha technické specifikace, jiného požadavku nebo předpisu pro služby může být dána dvojím způsobem:

de jure, když shoda s technickou specifikací, jiným požadavkem nebo předpisem pro služby je stanovena jako závazná právním předpisem. Například podmínky pro malovýrobu džemu a konzervovaného ovoce stanovené vyhláškou budou považovány za technický předpis, jež je závazný de jure. Totéž se týká zákazu používat plastové lahve pro uvedení minerálních vod na trh stanoveného vyhláškou, atd.

de facto, tam kde technická specifikace není stanovena formálním a závazným předpisem příslušným státem, ale kde stát vyzývá k jejímu dodržování; v důsledku obdobných účinků, které mohou mít na obchod, jsou tato opatření považována za rovnocenná závazným předpisům.

Demonstrativní výčet technických předpisů de facto je uveden v článku 1 odst. 1 písmene f) bodech i) až iii) a jsou rozděleny do třech kategorií:

- právní a správní předpisy jsou opatření přijatá vnitrostátními orgány, která odkazují na technické specifikace nebo jiné požadavky obvykle stanovené jinými než státními orgány (například národním normalizačním orgánem), které nejsou závazné jako takové (normy, profesní pravidla nebo pravidla správné praxe), ale jejichž dodržování je doporučeno, neboť soulad s nimi je předpokladem shody s takovým předpisem.

Jde například o případ, kdy právní předpis týkající se pojištění osvobodí uživatele výrobků, které splňují určité nezávazné normy, od povinnosti osvědčit shodu se závaznými požadavky, neboť tyto výrobky profitují z předpokladu shody s těmito požadavky.

- Dohody uzavřené mezi ekonomickými subjekty, které stanoví technické specifikace nebo jiné požadavky pro určité výrobky nejsou závazné vzhledem k tomu, že jejich původcem je soukromý sektor. Avšak tyto jsou považovány de facto za technické předpisy, když je jednou ze smluvních stran těchto dohod stát.

Takové dohody jsou často používány ve Skandinávii v sektorech jako automobilový průmysl nebo chemický průmysl, ve většině případů z důvodů ochrany životního prostředí: snížit škodlivé emise u vozidel nebo únik škodlivých látek do vody, k propagaci používání určitých typů obalů atd. Tyto dohody umožňují větší flexibilitu v zavádění opatření nutných k dosažení cílů právních předpisů a dobrovolná účast zainteresovaných průmyslových odvětví zaručuje jejich dosažení.

- daňová nebo finanční opatření uvedená ve třetí odrážce předkládají vnitrostátní mocenské orgány pro účely jiné, než ty tradičně sledované daňovými předpisy členských států. Jsou považovány za účinné nástroje zavádění politiky stanovené na národní (vnitrostátní) úrovni, zejména s ohledem na ochranu životního prostředí a spotřebitelů s tím, že jsou v zásadě zaměřeny na ovlivňování chování posledně jmenovaných ve vztahu k specifickému výrobku.

Příkladem jsou zejména případy daňových úlev poskytnutých "čistým vozidlům", která splňují příslušné emisní limity nebo jsou vybavena katalyzátory. Zkušenosti ukázaly, že členské státy často vázaly úlevy na podmínky, jejichž výsledkem bylo, že zaváděný systém představoval překážku obchodu a bylo proto nutné, aby takové předpisy byly Komisí přezkoumány. Tato kategorie zahrnuje zejména ta opatření, která vyzývají k nákupu výrobků, jež splňují příslušné specifikace, poskytnutím finančních služeb (například dotace na nákup určitých topných zařízení nebo použití alternativní zdrojů energie, jako je větrná energie) nebo naopak odrazují od nákupu (například odnětí grantů ve stavebním průmyslu, pokud byly použity určité materiály). Tato kategorie rovněž zahrnuje daňová a finanční opatření, která mohou ovlivnit spotřebu vyzýváním ke shodě s "ostatními požadavky" (například osvobození od ekologické daně u obalů určitých výrobků, když je zřízen systém zálohování nebo osvobození od ekologické daně u určitých výrobků, když je zaveden systém jejich sběru a třídění).

Směrnice 2015/1535/EU se nevztahuje na daňové a finanční právní předpisy jako takové; vztahuje se pouze na technické specifikace nebo "jiné požadavky" související s daňovými nebo finančními opatřeními, jejichž cílem je změna chování spotřebitele. Daňová nebo finanční opatření jako taková nejsou předmětem zkoumání Komise nebo členských států; pouze aspekty technických specifikací nebo jiných požadavků, které mohou vytvářet překážky obchodu.

III. POSTUP PŘI NOTIFIKACÍCH Z ČESKÉ REPUBLIKY

1. Oznámení návrhu - notifikace

čl. 5 odst. 1:

Kromě výjimek uvedených v článku 7 oznámí členské státy neprodleně Komisi každý návrh technického předpisu, s výjimkou případu, kdy takový předpis pouze přejímá úplné znění mezinárodní nebo evropské normy a kdy postačí informace o příslušné normě; členské státy současně Komisi sdělí důvody, pro které je nezbytné takový technický předpis vydat, pokud již nebyly uvedeny v samotném návrhu.

Je-li to vhodné a nebylo-li tak již učiněno s předchozím sdělením, oznámí současně členské státy znění základních právních nebo správních předpisů, které jsou zásadně a přímo dotčeny, pokud je znalost těchto znění nezbytná pro posouzení účinků navrhovaného technického předpisu.

Zejména tam, kde se návrh snaží omezit uvedení chemické látky, přípravku nebo výrobku na trh nebo jejich používání z důvodu ochrany veřejného zdraví, spotřebitelů nebo životního prostředí, předají členské státy rovněž buď přehled všech příslušných údajů o příslušné látce, přípravku či výrobku a o známých a dostupných náhražkách, nebo odkazy na ně, jsou-li takové údaje dostupné, a sdělí předpokládané účinky opatření na veřejné zdraví a ochranu spotřebitele a životního prostředí společně s rozborem rizika provedeným odpovídajícím způsobem v souladu s obecnými zásadami posuzování rizika chemických látek uvedených v příslušné části oddílu II.3 přílohy XV nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1907/2006.

Výchozím bodem pro Směrnici 2015/1535/EU je povinnost členských států notifikovat každý návrh technického předpisu Komisi a poté, s výjimkou nouzových postupů popsaných níže, dodržet počáteční tříměsíční dobu pozastavení prací, během které předpis nesmí být přijat.

Komisi je zasílán technický předpis ve formě návrhu, to znamená ve stavu, kdy v něm ještě mohou být provedeny zásadní změny. Pokud Komise nebo členské státy uplatní k návrhu technického předpisu připomínky, ve kterých požadují, aby text návrhu byl pozměněn, taková změna musí být možná. Vzhledem k tomu že každý stát má jiná pravidla pro legislativní proces, není přesně určeno, kdy má být návrh zaslán Komisi a toto je ponecháno na uvážení jednotlivých států.

Předkladatel návrhu technického předpisu je povinen zajistit, aby návrh byl předán kontaktnímu místu (společně s vyplněným formulářem) a mohl být následně oznámen Komisi. Předkladatel rovněž určuje, v jaké fázi bude návrh zaslán kontaktnímu místu. Musí vzít v úvahu, že poté, co Komise obdrží takový návrh, následuje tříměsíční lhůta (v případě uplatnění podrobného stanoviska, dochází k prodloužení období pozastavení prací) a před jejím uplynutím nelze návrh přijmout.

Současně s návrhem je třeba poskytnout i další právní předpisy nebo dokumenty, které Komise a členské státy potřebují ke komplexnímu posouzení účinků návrhu – např. pokud jde o návrh technického předpisu, který je prováděcím předpisem k zákonu, je nutné poskytnout i tento zákon, v němž je obsaženo zmocnění k vydání tohoto prováděcího předpisu.

Jestliže návrh technického předpisu omezuje uvedení na trh nebo použití chemické (nebezpečné) látky, přípravku nebo výrobku na základě ochrany veřejného zdraví, spotřebitelů nebo životního prostředí, musí být přiloženo posouzení rizik. To umožňuje Komisi a členským státům určit proporcionalitu opatření s ohledem na očekávané dopady na veřejné zdraví a ochranu spotřebitele a životního prostředí.

Částečná výjimka z povinnosti oznamovat návrhy technických předpisů je stanovena pro případy, kdy technický předpis pouze přejímá úplný text mezinárodní nebo evropské normy; postačí oznámení o příslušné normě a není nutné předávat Komisi text návrhu.

čl. 5 odst. 1:

Členské státy sdělí Komisi v souladu s podmínkami uvedenými v prvním a druhém pododstavci tohoto odstavce znovu návrh technického předpisu, provedou-li v něm změny, které zásadně změní oblast jeho působnosti, zkrátí původně předpokládanou dobu jeho zavedení nebo doplní či zpřísní specifikace nebo požadavky.

Pokud jsou v návrhu technického předpisu provedeny výše uvedené změny, je předkladatel povinen takový pozměněný návrh předat znovu Komisi. To znamená, že Komise a členské státy mají opět možnost se k tomuto novému návrhu vyjádřit formou připomínek a musí být proto znovu dodržena nová tříměsíční doba pozastavení prací. Celý notifikační proces tedy probíhá od začátku ještě jednou.

2. Doba pozastavení prací

Doba pozastavení prací začíná datem, kdy Komise obdrží návrh technického předpisu. Toto datum Komise jasně vyznačí, stejně jako datum, kterým končí období pozastavení prací. Doba pozastavení prací trvá tři měsíce, během nichž mají Komise a členské státy možnost vyjádřit se k návrhům technických předpisů, které jim byly zaslány. Jejich vyjádření může být buď formou připomínky nebo podrobného stanoviska, popřípadě může jít o sdělení Komise, že v této věci dojde k harmonizaci.

a) připomínka

čl. 5 odst. 2:

Komise a členské státy mohou členskému státu, který předložil návrh technického předpisu, předat připomínky, které tento členský stát vezme v co největší míře v úvahu při následné přípravě technického předpisu.

Připomínky, které Komise nebo členské státy k návrhu předpisu uplatní, mají pouze charakter doporučení. Členské státy jsou však Komisí vyzývány k tomu, aby na připomínky odpověděly, tj. zaslaly vyjádření, zda tyto připomínky vzaly či nevzaly v úvahu a proč.

b) podrobné stanovisko

Podrobné stanovisko uplatňuje Komise nebo členský stát v případě, kdy se domnívá, že návrh technického předpisu může vytvořit překážky volného pohybu zboží na vnitřním trhu. Pokud je takové podrobné stanovisko uplatněno, znamená to, že původní tříměsíční doba pozastavení prací se dále prodlužuje (o jeden nebo o tři měsíce podle toho, do jaké kategorie technický předpis patří). Zároveň je členský stát povinen podat Komisi zprávu o opatřeních, která na základě těchto podrobných stanovisek hodlá přijmout.

čl. 6 odst. 2:

Členské státy odloží:

– o čtyři měsíce přijetí návrhu technického předpisu, který má formu dobrovolné dohody ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. f) druhého pododstavce bodu ii),

– aniž jsou dotčeny odstavce 3, 4 a 5 tohoto článku, přijetí jakéhokoli jiného návrhu technického předpisu (s výjimkou návrhu předpisu pro služby) o šest měsíců ode dne, kdy Komise obdrží sdělení podle čl. 5 odst. 1, zaujme-li Komise nebo jiný členský stát do tří měsíců od tohoto dne podrobné stanovisko, z něhož vyplývá, že předpokládané opatření může vytvořit překážky volného pohybu zboží na vnitřním trhu;

– aniž jsou dotčeny odstavce 4 a 5, přijetí jakéhokoli návrhu předpisu pro služby o čtyři měsíce ode dne, kdy Komise obdrží sdělení podle čl. 5 odst. 1, zaujme-li Komise nebo jiný členský stát do tří měsíců od tohoto dne podrobné stanovisko, z něhož vyplývá, že předpokládané opatření může vytvořit překážky volného pohybu služeb nebo svobody usazování poskytovatelů služeb na vnitřním trhu.

Podrobná stanoviska Komise nebo členských států k návrhům předpisů pro služby nesmějí mít vliv na opatření v oblasti kulturní politiky, zejména v audiovizuální oblasti, která by členské státy mohly v souladu s právem Unie přijmout s přihlédnutím k jejich jazykové rozmanitosti, národním a regionálním zvláštnostem a kulturnímu dědictví.

Dotčený členský stát podá Komisi zprávu o opatřeních, která na základě těchto podrobných stanovisek hodlá přijmout. Komise se k těmto opatřením vyjádří.

V případě předpisů pro služby uvede dotčený členský stát popřípadě důvody, pro které nemůže podrobná stanoviska vzít v úvahu.

c) sdělení Komise

čl. 6 odst. 3-6:

3. S výjimkou návrhu předpisů týkajících se služeb odloží členské státy přijetí návrhu technického předpisu o 12 měsíců ode dne, kdy Komise obdržela sdělení podle čl. 5 odst. 1, oznámí-li Komise do tří měsíců od tohoto dne svůj záměr navrhnout nebo přijmout směrnici, nařízení nebo rozhodnutí v této věci v souladu s článkem 288 Smlouvy o fungování EU.

4. Členské státy odloží přijetí návrhu technického předpisu o 12 měsíců ode dne, kdy Komise obdržela sdělení podle čl. 5 odst. 1, ohlásí-li Komise do tří měsíců od tohoto dne své zjištění, že se návrh technického předpisu týká věci, která je v působnosti návrhu směrnice, nařízení nebo rozhodnutí předloženého Evropskému parlamentu a Radě v souladu s článkem 288 Smlouvy o fungování EU.

5. Přijme-li Rada v období pozastavení prací podle odstavců 3 a 4 postoj v prvním čtení, prodlouží se tato doba, s výhradou odstavce 6, na 18 měsíců.

6. Povinnosti uvedené v odstavcích 3, 4 a 5 zanikají:

– informuje-li Komise členské státy, že již nemá v úmyslu navrhnout nebo přijmout závazný aktů;

– informuje-li Komise členské státy, že svůj návrh nebo záměr vzala zpět;

– jakmile Evropský parlament a Rada nebo Komise přijaly závazný akt.

3. Výjimky z doby pozastavení prací

Povinnost odložit schválení návrhu technického předpisu se netýká následujících případů:

· technické specifikace nebo jiné požadavky nebo předpisy pro služby uvedené v čl. 1 odst. 1 písm. f) druhém pododstavci bodu iii);

· právní předpisy a správní opatření zakazující výrobu, pokud nebrání volnému pohybu výrobků;

· použití „nouzového postupu“

čl. 6 odst. 7:

Ustanovení odstavců 1 až 5 se nevztahují na případy, kdy je

– členský stát z naléhavých důvodů způsobených vážnými a nepředvídatelnými okolnostmi souvisejícími s ochranou veřejného zdraví nebo s bezpečností, s ochranou živočichů či rostlin a v případě předpisů pro služby také s veřejným pořádkem, zejména s ochranou mládeže, nucen ve velmi krátké lhůtě připravit technické předpisy tak, aby mohly být neprodleně vydány a provedeny, aniž by byly možné jakékoli konzultace, nebo

– členský stát z naléhavých důvodů způsobených vážnými okolnostmi, které souvisejí s ochranou bezpečnosti a celistvosti finančního systému, zejména s ochranou vkladatelů, investorů a pojištěnců, nucen neprodleně vydat a zavést předpisy pro finanční služby.

Ve sdělení podle článku 5 odůvodní členský stát naléhavost příslušných opatření. Komise se neprodleně k tomuto sdělení vyjádří. V případech nesprávného použití tohoto postupu musí přijmout vhodná opatření. Komise pravidelně informuje Evropský parlament.

Přestože se na tyto případy nevztahuje povinnost odložit schválení návrhu technického předpisu a stát může přijmout předpis bez doby pozastavení prací, musí být takový technický předpis, jakkoli neodkladný, oznámen Komisi ve stadiu návrhu – z tohoto pravidla neexistují žádné výjimky.

Nepoužití doby pozastavení prací nemá žádný vliv na možnost Komise a jednotlivých států vyjádřit se k takovému návrhu technického předpisu Jinými slovy, Komise i státy mohou zaslat k takovému návrhu připomínky.

4. Informace o přijetí předpisu

čl. 5 odst. 3:

Členské státy neprodleně sdělí konečné znění technického předpisu Komisi.

Poté, co uplyne doba pozastavení prací (buď základní tříměsíční nebo prodloužená), může být návrh předpisu přijat. Po jeho schválení má členský stát povinnost zaslat Komisi finální znění předpisu, tak jak je oficiálně publikován. Předání konečného textu umožňuje Komisi zjistit, jestli stát vzal v úvahu připomínky nebo podrobná stanoviska, které mu byly postoupeny.

Pokud předpis z nějakých důvodů přijat není (např. příslušný resort se rozhodne, že návrh je příliš kontroverzní a stáhne ho), je nutné o této skutečnosti rovněž informovat Komisi.

5. Neoznámení technického předpisu

Podle judikatury Soudního dvora Evropské unie (Rozsudek C-194/94 ve věci CIA Security International SA v Signalson SA and Securitel SPRL) jsou články 5 a 6 Směrnice 2015/1535/EU přesné a bezpodmínečné a jednotlivci proto mají možnost dovolat se těchto ustanovení před národními soudy. Cílem směrnice není pouze informovat Komisi o návrzích technických předpisů, ale především eliminovat překážky obchodu. Proto jsou návrhy technických předpisů zasílány Komisi a ostatním členským státům a je jim umožněno na tyto návrhy reagovat a navrhnout změny, které by představovaly menší omezení pro volný pohyb zboží, než jak je navrhováno. Komise má zároveň možnost navrhnout harmonizaci v oblasti, o kterou se jedná v návrhu.

Skutečnost, že technický předpis nebyl oznámen, přestože oznámen být měl, je porušením povinnosti vyplývající ze Směrnice 2015/1535/EU a způsobuje, že takový technický předpis je neaplikovatelný a nevynutitelný vůči jednotlivcům. Pokud se jednotlivec v konkrétním případě dovolá porušení této povinnosti před národním soudem, soud je povinen odmítnout takový technický předpis aplikovat.

6. Předpisy, na které se Směrnice 2015/1535/EU nevztahuje

Směrnice 2015/1535/EU se nevztahuje na následující:

a) předpisy uvedené v článku 7 odst. 1

Ustanovení článků 5 a 6 se nevztahují na právní a správní předpisy členských států nebo na dobrovolné dohody, jimiž členské státy:

– plní závazné akty Unie, které vedou k přijetí technických specifikací nebo pravidel pro služby;

– plní závazky vyplývající z mezinárodních dohod, které vedou k přijetí společných technických specifikací nebo pravidel pro služby v Unii;

– využívají ochranných doložek obsažených v závazných aktech Unie;

– používají čl. 12 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/95/ES;

– se omezují pouze na plnění rozsudku Soudního dvora Evropské unie;

– se omezují v souladu se žádostí Komise pouze na změnu technického předpisu uvedeného v čl. 1 odst. 1 písmena f) této směrnice se záměrem odstranit překážky obchodu nebo v případě předpisů pro služby volného pohybu služeb nebo svobody usazování poskytovatelů služeb.

Článek 7 odst. 1 obsahuje výčet předpisů, které jsou vyňaty z působnosti Směrnice 2015/1535/EU. Tato vnitrostátní opatření většinou sledují cíl odstranit překážky volného pohybu a podléhají dohledu EU, proto není třeba je oznamovat Komisi a odkládat jejich přijetí.

Je však nutné si uvědomit, že výjimka stanovená v článku 7 odst. 1 se nevztahuje na předpisy, které, přestože přejímají právní akt EU (nejčastěji směrnici), upravují i otázky nad rámec přejímaného právního aktu EU. V takovém případě bude návrh předpisu podléhat povinnosti oznámení.

Například právní předpis provádějící směrnici, který ukládá dodatečné požadavky na ochranu spotřebitele, které doplňují požadavky stanovené směrnicí, bude podléhat povinnostem stanoveným Směrnicí 2015/1535/EU. Podobně tak právní předpis, který někdy v budoucnu bude novelizovat ustanovení předpisu přejímajícího směrnici, by měl být oznámen podle Směrnice 2015/1535/EU, neboť nebude přijat v časové shodě se směrnicí.

b) služby rozhlasového vysílání (viz čl. 1 odst. 2 písm. a) Směrnice 2015/1535/EU);

c) služby televizního vysílání uvedené v čl. 1 odst. 1 písm. e) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/13/EU (viz čl. 1 odst. 2 písm. b));

d) telekomunikační služby

čl. 1 odst. 3:

Podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/21/ES se „službou elektronických komunikací” rozumí služba obvykle poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací, včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové vysílání, s výjimkou služeb poskytujících obsah nebo vykonávajících redakční dohled nad obsahem přenášeným prostřednictvím sítí a služeb elektronických komunikací; pojem nezahrnuje služby informační společnosti, jak jsou definovány v článku 1 Směrnice 2015/1535/EU, které nespočívají zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací.

Znamená to, že v budoucnosti všechny návrhy předpisů o telekomunikačních službách – tj. včetně těch, na které se nevztahuje obecná výjimka v článku 7 odst. 1 – nespadají do působnosti Směrnice 2015/1535/EU. Důvodem pro tuto výjimku je fakt, že většina otázek týkajících se telekomunikací je již na evropské úrovni harmonizována.

S telekomunikačními službami souvisí několik právních předpisů Unie:

- směrnice 2002/77/ES, která se týká hospodářské soutěže na trzích sítí a služeb elektronických komunikací;

- směrnice 2002/21/ES, která stanoví společný předpisový rámec pro sítě a služby elektronických komunikací (rámcová směrnice);

c) finanční služby

čl. 1 odst. 4:

Tato směrnice se nevztahuje na předpisy týkající se záležitostí upravených právními předpisy Unie v oblasti finančních služeb, jejichž příklady jsou uvedeny v příloze II.

Důvod pro tuto výjimku je totožný jako u telekomunikačních služeb – taková pravidla jsou součástí již existujícího a dostatečně zavedeného právního rámce Unie. Příloha II Směrnice 2015/1535/EU obsahuje demonstrativní výčet finančních služeb:

Příklady finančních služeb podle čl. 1 odst. 4

– Služby v oblasti cenných papírů

– Pojišťovací a zajišťovací operace

– Bankovní služby

– Operace související s penzijními fondy

– Služby související s termínovými nebo opčními obchody

Tyto služby zahrnují zejména:

a) služby v oblasti cenných papírů podle přílohy směrnice 2004/39/ES; služby podniků kolektivního investování,

b) služby související s činnostmi, které jsou uvedeny v příloze I směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU a které podléhají vzájemnému uznávání;

c) operace, na něž se vztahují pojišťovací a zajišťovací operace uvedené ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2009/138/ES;

d) předpisy vydané regulovanými trhy nebo pro ně nebo vydané jinými trhy nebo subjekty provádějícími na těchto trzích clearingové nebo zúčtovací operace nebo vydaná pro tyto trhy a subjekty.

čl. 1 odst. 5:

V tomto případě jde o částečnou výjimku.

Důvodem pro vynětí těchto pravidel z působnosti Směrnice 2015/1535/EU je potřeba přijmout urychleně nástroje, které se zabývají službami on-line, jež souvisí s vysoce mobilními a velmi proměnlivými finančními trhy, kde se situace může měnit náhle a nepředvídatelně.

Jedinou povinností, kterým tyto předpisy, v zájmu alespoň minimální transparentnosti, podléhají, je jejich oznámení „ex post“ podle článku 5 odst. 3, tj. předání konečného, již schváleného textu předpisu.

Příklady:

- návrh předpisu o počítačovém obchodování a zúčtování na burze;

- návrh předpisu týkajícího se clearingových systémů použitých pro elektronické obchody na burze;

- návrh předpisu související s postupy pro poskytování a uzavírání elektronických obchodů týkajících se cenných papírů obchodovaných na finančních trzích jiných než burzy.

IV. POSTUP PŘI NOTIFIKACÍCH Z ČLENSKÝCH STÁTŮ

Česká republika má možnost vyjádřit se k návrhům technických předpisů z ostatních členských států a rovněž ze států Evropského sdružení volného obchodu a Turecka. Tyto návrhy jsou veřejně přístupné na webové stránce Komise a zároveň jsou zasílány kontaktním místům v jednotlivých členských státech.

ÚNMZ předává návrhy technických předpisů věcně příslušným resortům a profesním organizacím. Ke každému návrhu může být za Českou republiku vypracováno pouze jedno oficiální vyjádření, které musí být předáno Komisi prostřednictvím kontaktního místa. Takové vyjádření (připomínka nebo podrobné stanovisko) pak Komise zašle členskému státu, který návrh vypracoval.